Odplata je takové silné až kontroverzní slovo. Často chápáno negativně. Někteří věří, že odplata je spravedlivá, zatímco druzí mají za to, že to je něco špatného, co si nesmí dovolit. Z hlediska Bible toto téma trošku rozeberu. Můžete se spolu se mnou nad tím pozamýšlet.
Pomsta náleží Bohu
Milovaní, nemstěte se sami, ale dejte místo hněvu, neboť jak je psáno: ‚Má je pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ ─ Římanům 12,19
V tomto verši z Pavlova dopisu Římanům Pavel cituje z Deuteronomia 32,35. Pavel tu vybízí věřící, aby se sami nemstili. Znamená to, že by msta byla něco špatného? Pavel říká „dejte místo hněvu“, tzn. odložte vlastní. Bůh říká ,Já odplatím‘. Jestliže msta, pomsta, neboli odplata je něco, co Bůh sám dělá, potom bych řekl, že jako takovou ji nelze za špatnou považovat. Pokud vidíme Boha jako dobrého a spravedlivého. Pavel prostě říká, že pomsta náleží Bohu, že ji máme přenechat jemu. Vidím to stejně, jako když Pavel učí v listu Filipským 4,6 „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním. (CSP)„ (srov. 1Pt 5,7) Věřím, že tak, jako máme své starosti dávat Bohu, i svou touhu po pomstě, byť jakkoli oprávněnou, máme nechat na Bohu.
Stejný verš cituje autor listu Židům 10,30 „Neboť známe toho, kdo řekl: ,Mne náleží pomsta, já odplatím.‘ A opět: ,Pán bude soudit svůj lid.'“ Pán sám bude vykonávat pomstu a odplatu. On bude soudit svůj lid. Někteří mluví, jakoby soud vůbec neexistoval. Avšak apoštol Pavel i autor listu Židům citovali starozákonní verš, ale považovali jeho poselství pořád za aktuální.
Co je vlastně odplata?
Odplata neboli pomsta znamená jednoduše, že někdo udělí druhému stejně podle jeho činů.
Jestliže se stane neštěstí, dáš život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, šrám za šrám. ─ Exodus 21,23-25
Mnozí dnes považují toto za tzv. starozákonní věc, čímž myslí, že je to něco, co už není aktuální, je odstraněno nebo změněno a už to neplatí. Podle mně je to ale prostě přirozené pravidlo náhrady škody. Zkuste si představit, kdyby jste si dnes nemohli nárokovat náhradu škody za to, když vám někdo třeba nabourá auto, nebo rozbije okno u bytu či domu? Nemyslím si, že to dnes rozhodně není neaktuální. Máme však nadřízené autority, ke kterým tzv. můžeme volat o spravedlivý soud a náhradu škody v naší při. Stejně tak máme svou pomstu předávat Bohu a nechat jej, aby on sám vykonal spravedlnost. Co kdyby vám někdo nesmírně ublížil, třeba zabil vaše dítě, nebo zneužil dceru? Co by si takový člověk zasloužil? Přát smrt za smrt není spravedlivé? Věřím, že Bůh v této pasáži nastavil jasná měřítka spravedlnosti odplaty, že každý lidský čin nese spravedlivou odplatu. Dobrý čin si zaslouží dobrou odplatu a špatný špatnou odplatu, tedy trest.
Apoštol Pavel říká v listu Římanům 7,12, že „zákon je svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré“, čímž jasně říká, že nemůžeme soudit zákon ani tvrdit, že by byl nějak nespravedlivě tvrdý. Ve starozákonní době pod Mojžíšovým zákonem měl rodinný příslušník právo pomstít smrt svého příbuzného tím, že sám viníka zabil. Říkalo se tomu krevní msta. Dnes je něco takového v naší společnosti nemyslitelné, protože nemáme takovou pravomoc od naších vlád. Kdyby se někdo takto sám mstil, půjde sám do vězení za vraždu. Mojžíšův zákon nebyl pro Izrael pouze duchovním měřítkem, ale i fyzickým měřítkem spravedlnosti. Toto v naší době vykonávají světské soudy.
Mohl bych se každého zeptat, co cítí, když si přečte v novinách či na internetu o nějakém zločinu a později, že daného člověka chytili a odsoudili. Necítí každý sám v sobě zadostiučinění, že byla vykonána spravedlnost? Věřím, že i v dnešní době je toto naprosto potřeba. A přesně to je přece podstata spravedlivé odplaty! Přijde mi, jakoby spousta věřících odlučovali světskou a duchovní spravelnost, jako kdyby to byly dva úplně odlišné světy, v jednom vládne Bůh a ve druhém lidi.
Co na to Ježíš?
„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář. A tomu, kdo se s tebou chce soudit a vzít ti košili, nech i plášť. A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě žádá, dej a od toho, kdo si od tebe chce vypůjčit, se neodvrať.“
„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního ‘ a nenávidět svého nepřítele. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? A pozdravíte-li jen své bratry, co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ ─ Matouš 5,38-48 (CSP)
Zdá se, jakoby zde Ježíš naprosto negoval, anuloval či zrušil Zákon. Farizeové jej kolikrát obviňovali, že ruší Zákon. Vícekrát jej za to chtěli zatknout. Ježíš sám ale řekl – a to jen chvilku před tímto prohlášením -, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. (viz. Mt 5,17) Takže jak to máme chápat, když ne tak, že by tím chtěl zrušit Zákon? Věřím, že to je prostě to, co je podstatou celého Ježíšova učení o milosrdenství, lásce, odpouštění a projevu soucitu. Ježíš jako Zachránce světa přišel zemřít za naše hříchy a zemřel i za ty největší lotry a ničemy. Zemřel i za naše nepřátele, nebo ty, které bychom mohli právem nenávidět. Ježíš nás však učí, že je máme naopak milovat. A to proto, že On je tak moc miloval, že za ně zemřel (viz. Jan 3,16).
My jako služebníci Nové smlouvy a následovníci Ježíše máme pokračovat v tom, co On zde na zemi započal, a to je služba záchrany, a proto si nesmíme pouštět k tělu osobní mstu. Abychom byli schopni sloužit i svým nepřátelům, aby byli zachráněni. Ježíš tím nepopřel naše potenciální regulérní právo na spravedlivou odplatu a zadostiučinění. Ježíš neřekl, že něco takového cítit, je špatné. Musíme se však držet v postoji Božího služebníka, toho, kdo jedná Božím jménem, ne svým vlastním. Máme dokonce začít své nepřátele milovat, tak jak je miluje On a vydal sám sebe za ně, a mstu přenechat Jemu. On bude jednou soudit všechny lidi podle jejich skutků. Což je právě ta odplata.
V Lukáši 4,18 Ježíš mluví v Nazaretu v synagoze a říká, co je jeho posláním zde na zemi, uzdravovat, vysvobozovat zajaté, otevírat oči slepým, kázat evangelium a VYHLÁSIT PÁNŮV ROK PŘÍZNĚ, neboli Pánův vítaný rok. Ježíš sám dokonce na jednom místě napomenul své učedníky za to, že ho chtěli mstít za to, že ho jedna samařská vesnice odmítla. Ježíš přišel na zem vyhlásit Bohu milý rok, který dává lidem prostor k pokání. Pro lidstvo jako takové to trvá už 2000 let, ale tento rok Boží přízně pro každého jednotlivce trvá pouze po dobu jeho života (viz. Žd 9,27)
V Matouší 18,22 Ježíš vypráví podobenství o králi a jeho dlužníku a Ježíšovou pointou je, že máme ze srdce odpouštět i my, jestliže nám bylo odpuštěno. To však není popřením spravedlivého nároku v otázce toho, když nám někdo dluží. Vždy bychom se na to měli ale dívat z Boží perspektivy. Ježíš chce, abychom byli dobří, jako je Otec dobrý, když dává svůj déšť (to znamená požehnání, dobro) jak na spravedlivé tak nespravedlivé.
Je spravedlivé, aby člověk cítil hněv vůči zlu jemu způsobenému?
Hněvejte se, a nehřešte;‘ slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. Nedávejte místo Ďáblu. ─ Efezským 4,26-27
Zde se jasně píše, že je možné se právem hněvat. Je potřeba se ale také ovládat a nedovolit, aby to vedlo k našemu hříchu. Člověk se může právem hněvat, ale když nebude vědět, kdy přestat a kde přestat s projevy svého rozhořčení, potom se klidně může dopustit většího zla, než to, na které se hněvá. I Ježíš sám cítil kolikrát hněv (viz. Mk 3,5; Mk 9,19) Ježíš zde sice nereagoval, že by něco cítil jako osobní újmu, přesto cítit osobní hněv je naprosto v pořádku. Jen je potřeba jej krotit, aby se to nepřevrhlo na druhou stranu.
Zaslouží si někdo smrt, když někoho zavraždí?
Absolutně ANO, je to spravedlivé, je to podle zásluh. To není něco starozákonního nebo už překonaného. Trestem za hřích je smrt. Řeknete, že Ježíš zaplatil za hříchy. Znamená to tedy, že by se měli zrušit všechny pozemské, světské soudy? Jsou pozemské soudy proti Bohu, když neuplatňují odpuštění? Mluvím pořád o tom, zda je to obecně spravedlivé jako takové. Neruším tím, že Ježíš za to zemřel.
Ježíš zemřel za hříchy vlastně proto, že to byl spravedlivý požadavek zákona. Hříšník musí zemřít. Bůh nemohl prostě udělit milost, jak to dělají občas prezidenti při nástupu do funkce, že někomu udělí milost. Musela být zaplacená zákonná „platba“, kterou požadoval zákon a tou platbou je smrt. Ježíš tuto platbu zaplatil za nás, abychom ji my V NĚM nemuseli platit sami. Hříšník buď zemře hříchu a vírou v Krista se stává spravedlivým anebo umírá za svůj hřích, když nepřijme Ježíše jako Toho, kdo to za něj vzal. Ježíš se stal hříchem za nás (viz. 2K 5,21; 1Pt 4,1).
Je spravedlivé přát někomu smrt za to, že by zabil tvoje dítě? Možná si toto ani nechceš připouštět. Buď, že by se ti to stalo, nebo, že bys takto nepřemýšlel. To je však spravedlnost odplaty. Ježíš ale zemřel i za něj, prolil svou krev za něj a zaplatil za jeho vinu.
Ježíš svým učením postoupil myšlení z fyzického hlediska do duchovního. Řekl třeba, kdo se na ženu už chtivě podívá, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Ježíš svým učením vedl k proměně lidských srdcí. Věřím, že nás tomu odpouštět, milovat nepřátele a předávat pomstu Bohu Ježíš učí i proto, že Bůh toto dokáže dělat spravedlivěji než my sami (viz. 1Pt 2,23). I když se my potřebujeme učit spravedlivě soudit (viz. J 7,24), protože budeme jednou soudit anděly (viz. 1K 6,3). Ale rozumějme, že toto je pořád ta osobní rovina, ale co když bys byl policista nebo soudce?
Proč existují pozemské soudy, když máme odpouštět?
Je to spravedlivé protože existují pozemské, světské zákony.
Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám. Neboť není autority, leč od Boha. Autority, které jsou, jsou ustanoveny Bohem. Ten, kdo se vzpírá autoritě, vzdoruje Božímu nařízení. A takoví pro sebe přijímají odsouzení. Neboť vládci nejsou postrachem dobrému jednání, ale zlého. Nechceš se bát autority? Konej dobro a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jestliže však číníš to zlé, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je totiž Božím služebníkem, mstitelem hněvu proti tomu, kdo činí zlé. Proto je nutné se podřizovat, nejen kvůli hněvu, ale také kvůli svědomí. Proto také platíte daně, jsou totiž Božími služebníky a této práci se vytrvale věnují. ─ Římanům 13,1-6
Šalomoun v knize Přísloví učil, že by se něměl rodič bát použít hůl na zlobivé dítě. (viz. Př 10,13; 13,24; 22,15). Toto je v dnešní době už docela kontroverzní téma. Jedni jsou absolutně proti tomu děti bít. Druzí to schvalují v rozumné míře. Je to prostě na každém rodiči. Hůl nemusí znamenat kus dřeva. Může to být nějaký trest v podobě domácího vězení nebo zákazu. Ale proč o tom píšu? Zde v Římanům 13,4 se píše, že vlády, autority nosí meč. Dnes to není meč, dnes je to pistole. Zní to tvrdě? Nenosí dnešní policie pistole, aby chránili bezpečí lidí, kteří nejsou ozbrojeni, před těmi, kteří je ohrožují? Je to špatně? Měla by se policie snažit násilníky přesvědčovat diplomaticky? Kdo věří, že je toto v praxi vždy možné?
Ať už meč nebo pistole, ani jedno není pouhou rákoskou. Je to zbraň s možností zabít v případě nutnosti. Apoštol Pavel toto psal a říkal, že autority, které nosí pistoli jsou Božím služebníkem a mstitelem hněvu proti tomu, kdo činí zlé. Myslí si snad někdo, že toto platilo pouze na antický Řím? My dnes nepotřebujeme vlády a autority? To, že tu máme demokracii, znamená, že nepotřejeme ozbrojené složky? Kdybys byl policistou a viděl někoho, že chce na sobě odpálit bombu a zabít sebe a desítky dalších lidí, nezabil bys ho? Řekl bych, že bys měl dokonce povinnost ho zastavit všemi možnými prostředky. Lepší jeho zabít, než aby zemřeli desítky dalších. Jako jednotlivec bys na něj možná skočil a obětoval se. Rozdíl mezi tím, když jsi ozbrojen a kdy ne.
Možná bys proto nešel k policii, co bys ale udělal opravdu jako civilista v takové situaci? NIC? Má křesťan kvůli svému pacifistickému postoji prostě jen koukat na to, jak lidi umírají? Když by byla válka, šel bys bojovat a zabíjet? Anebo bys nešel, protože to nepovažuješ za křesťanské? Ale nechat „za sebe“ umírat ty, kteří nejsou spaseni, je křesťanské? Toto jsou takové moje otázky. Máme jako křesťané být ti, kteří, když se svět mezi sebou mele, máme schovat někde do „díry“ a vylézt až bude klid, až se pobijí navzájem? Je možné v tom vidět Boží spravedlnost? Jsou všichni v neprávu? Nebo je někdo v právu a prostě jen brání svou domovinu před násilníky, jakým byl třeba Hitler? Toto jsou takové moje úvahy. Jsi-li křesťan, zkus se nad tím zamyslet. Nikoho nesoudím. Sám nad tím přemýšlím. Ještě dodám: přijde mi, že jsou v tomto takové dvě skupiny lidí. Jedni toho hodně nažvaní, když je mír a poměrně bezpečí. Jakoby rozuměli úplně všemu, takoví „láskyplní“ lidé, všechny milují, rozdávají úsměvy na všechny strany. Ale kdyby šlo do tuhého, neobětují život ani za svého nejbližšího. Pak jsou tu tací, kteří se zdají v době míru být drsní, ale tací v době války neváhají položit své životy za druhé. To jsou takové moje úvahy. Mnozí z nás křesťanů hrozně fandí Izraeli, když brání svou zemi se zbraní v ruce, ale tvrdí, že správný křesťan by zbraň do ruky vzít neměl. Přijde mi to docela pokrytecké. Někdo řekne, „Policie nás bránit smí“, ale zároveň řekne třeba, že by křesťan k policii jít neměl, protože by nesměl vzít zbraň a v nutnosti někoho zabít. Jestli takto přemýšlíš, tak se nad tím zamysli.
Je však rozdíl mezi osobní pravomocí a pravomocí někoho v úřadu. Běžný člověk má vždy omezenou pravomoc. Je to důležité kvůli zamezení tomu, aby každý jednal na vlastní pěst. Lidé obecně mají problém jednat rozvážně. Jsou impulzivní, horkokrevní a nectí principy hledání důkazů („Dvakrát měř, jednou řež.“) V lidské historii se určitě najde spousta případů, kdy lidé někoho zlynčovali a to naprosto nemilosrdně. A nezajímal je nějaký spravedlivý proces.
Soudci jsou podřízeni pravidlům, skládají sliby, jenž obyčejní lidé často vůbec nectí. (I když to může být i naopak, spravedlivý občan vs. nespravedlivý či podplacený soudce. To však na věci nic nemění). V rámci justice existují principy, které pomáhají tomu, aby byl usvědčen a odsouzen skutečný viník, a ne ten, koho někdo prostě nařknul z něčeho zlého.
Shrnutí
- Není hřích, když cítíme hněv, bolest, zlobu, když nám někdo ubližuje – je to jedna stránka spravedlnosti
- milosrdenství však vítězí nad soudem (Jk 2,13) a stejně tak by mělo milosrdenství vítězit i v našich srdcích
- my tady nejsme, abychom se stavěli do role Boha a soudce, na osobní rovině nás Pán vede k tomu, abychom byli služebníky evangelia a to za každých okolností, i v případě osobní újmy a ztráty
- nesmíme si dovolit zahořknout
- musíme být vždy připraveni jednat, jako by jednal sám Pán, jsme jeho služebníky, nepatříme sami sobě, konáme jeho jménem
- někdy to může být těžké překonat vlastní emoce, pocity, těžkosti, zlo, které nám někdo způsobil, ale máme od Pána příkaz, milovat i své nepřátele
- láska je mocná, dokáže i z toho největšího nepřítele udělat toho nejlepšího přítele
